Jdi na obsah Jdi na menu
 


Václav Vydra a jeho koně

9. 5. 2013

 Václav Vydra, mezi koňáky jméno jedním oslavované, druhým zatracované. Ať tak či tak, v koňském světě je to prostě pojem. Málokdo využil své popularity k tomu, aby toho pro koně udělal právě tolik, jako Václav Vydra. Ať už jde o zajištění lepšího a přirozenějšího ustájení, osvěty ohledně bosonožství pro zdravější a kvalitnější kopyta, nebo jen pořádání "sranda" akcí pro pobavení koní i jejich dvounohých partnerů.

 
 
A jak se vůbec tento známý český herec, z proslulé herecké (nikoliv koňácké) rodiny dostal k těmto nádherným zvířatům a k samotnému ježdění?
 
Zhruba před deseti lety začal Vašek jezdit nedaleko Slapské přehradyKůň, na kterém jezdil, se však jednoho dne zranil, a tak bylo Vaškovi doporučeno koupit si koně vlastního. Ten neváhal, a brzy byla klisna Nelly jeho. Přestože se mu do koupě koně nejdříve příliš nechtělo, nakonec byl za tuto skutečnost nesmírně šťasten. Nejen, že s Nelly zažil spoustu nezapomenutelných chvil, ale hlavně zjistil, že jezdectví není jen o ježdění. Je o vztahu mezi jezdcem a koněm, což si člověk jezdící na erárních koních jen těžko uvědomí.
 
Přestože zpočátku rozhodně neměl v úmyslu chovat koní vícero, stádečko se mu nakonec pěkně rozrostlo, a dnes ho tvoří patnáctiletá Nelly s šestiletou dcerou Navarrou, k nimž přibyli ještě dva dvanáctiletí valaši českých teplokrevníků - Démon a Gustav (pravděpodobně poloviční hucul). Všichni jsou ustájeni na Drtinově statku Hněvšín nedaleko Staré Živohošti. Žijí na rozlehlých pastvinách dle všech přirozených zásad, což zahrnuje 24hodin venku, s přístřeškem, do kterého mohou chodit podle potřeby, logické rozmístění krmiva a vody, aby byl zajištěn neustálý pohyb, různý terén ve výběhu - tvrdo, měkko i kameny, neustálý přístup k senu, 2krát denně jádro a bazének, do kterého musí vstoupit, chtějí-li se napít, což nesmírně prospívá kopytům. S tím samozřejmě souvisí i bosá kopyta všech koní Václava Vydry a jejich častá úprava. Václav Vydra absolvoval kurzy úpravy kopyt dle dr.Strasser, a řadí se tak mezi málo jejích studentů v ČR. Proto si může kopyta s čistým svědomím upravovat sám. Primární podnětem pro tuto změnu pro něj bylo, když tehdy čtyřletá Nelly měla náběh na artrózu. Tam si Václav uvědomil, že v podkovách asi bude něco špatně, a že toto zlo, umožňující chodit i nemocným koním, opravdu nutné není.
 
Své koně Vašek Vydra navštěvuje 3-4krát do týdne a představují pro něj neskutečný relax. Dělá mu radost, jak s ním ochotně komunikují a s radostí spolupracují, a přestože někdy neposlechnou na první povel, Václav ví, že jen zkouší, zda to myslí opravdu vážně, a na druhou výzvu už mu obvykle vyhoví. Těší ho ta důvěra, která mezi ním a všemi jeho koňmi panuje. Možná vztah funguje právě proto, že Vašek Vydra svým koním dopřává spoustu svobody, a jezdí na nich tak, aby se cítili uvolněně a bezpečně. Prostě se snaží při práci s koněm přemýšlet a vycházet mu vstříc.
 
A proč vlastně Václav Vydra zahodil udidlo a jezdí jen na ohlávce, nebo často i bez ní?Asi proto, že má své koně rád, a zamýšlí se nad tím, že železo v hubě koně páchá bezesporu víc škody, než užitku, a že by se šlo určitě při ježdění domluvit i jinak. Zeptejme se tedy spíš obráceně - proč jezdíme s udidlem? Lidé hledají jistotu, koni nedůvěřují, a proto používají ostřejší zbraně, kterými svého koně dokáží bezpečně ovládnout. Zpočátku také jezdil na udidle, ale stejně na volné otěži, a tak začal řešit, proč vlastně svým kamarádům působí tuto zbytečnou bolest? Až mu sama statkářka navrhla, ať to zkusí na ohlávce. Tak to zkusil a ono to fungovalo. Bez problémů. Ovšem ani ohlávka nesmí být soustavně tlak vyvíjející přístroj k řízení. Hlavní je vždy sed, nohy, hlas a až nakonec ohlávka. Pak se dá bez potíží vyjet i bez ní.
 
Když už si zde píšeme o Václavu Vydrovi, byl by hřích nezmínit
Memoriál Generála Custera. Jak vlastně tato akce vznikla? Všechno začalo před těmi dávnými devíti lety, kdy při vyjížďce s přáteli po Hněvšínských lukách najednou přišla řeč na to, jaké pocity asi měli při jízdě kavaleristé v útoku. Od představ nebylo daleko k plánům a k činům. Lákalo je vyzkoušet si vše naostro, v uniformách, s praporem, jako za starých časů. Vybrali si nejznámější sedmou kavalerii spjatou s Custerem a v červnu 2000 se tak mohl uskutečnit první ročník Custerova Memoriálu v počtu 16 jezdců a koní. Vloni už se počty vyšplhaly na 190 jezdců a 5000 diváků, což už představuje limitní počty - právě tolik vojáků padlo s generálem Custerem v bitvě s indiány poblíž říčky Little Big Horn. Samozřejmě zde nejde o soutěžení a vítězství, ale o krásně prožitý den věnovaný právě našim koním, abychom se radovali ze vzájemné spolupráce a porozumění.
 
Co je tedy cílem Václavovy práce s koňmi? Oboustranná radost a šťastní, spokojení a zdraví koně, které by přál i všem majitelům.